Kangaroo Valley

Sobota 26. května

Opět vyrážíme na cestu. V Canbeře ještě nakupujeme a kupujeme si benzín za 0.8 AUD (víc se nepodařilo z pumpy vypumpovat) a vyrážíme na cestu do Kangaroo Valley.

Není to daleko a brzy odbočujeme z dálnice do vesniček. Dostáváme chuť na koláč (tedy pie), které tam všude vychvalují, že mají nejlepší na světě. Zatím odoláváme a zastavujeme až u Fitzroy Falls.

Tam nás překvapil velký nápor lidí, je plné parkoviště a na to tady nejsme moc zvyklí. Nedali jsme se ale a vyrazili také. Vodopád první byl pěkný, ale moc ho nebylo. Další tam nebyly projistotu vůbec a přinejlepším z nich zůstalo pár kaluží a mokrá skála. A to i přesto, že je tady podzim, který má být mokrý, zdá se že letos tomu tak není. Tak jsme se alespoň vyhlédli do míst kde bývají vodopády a pádili dále do kempu, který už není daleko.

Kemp jsme našli snadno, vyhlídli si místečko a začali stavět stan. Brzo jsme zjistili, že jsme se ubytovali vedle Wombatí nory a pan domácí nás přišel hned přivítat. Měli jsme z něho strašnou radost a pěkně ho pofotili a zkamarádili se. Buď už je na lidi zvyklý, nebo strašný flegmouš, ale vůbec se nás nebál a nechal se trošku i pohladit.

Za světla jsme se šli ještě projít do druhé poloviny kempu, ve které se mimo sezónu nestanuje. Netrvalo dlouho a potkali jsme dalšího Wombata. A potom dalšího. A dalšího. A pak už jsme je nepočítali, protože jak se začalo stmívat, byl Wombat kam se podíváš.

Martinka se zamilovala i do Wombatů a usoudila, že Láďa je taky Wombat. Podle chytrých knih jsou to totiž buldozery buše a spí 16 hodin denně.

Protože byla zima, brzy jsme zalezli do stanu a pustili se do vaření. Uvařili jsme si typické jídlo do ešusu, rýži s krevetami a curry omáčkou. Byla to moc velká dobrota. Krevety tady totiž prodávají v každém větším obchodě a na váhu nejsou ani moc drahé.

Když usínáme, provází nás tiché chroupání wombatů, kteří se pasou okolo stanů.

Neděle 27. května

Jak jsme v údolí, tak rána jsou tady krušná. Zima je dlouho, sluníčku to trvá a ještě k tomu je tady spoustu mlhy. Když jsme se ale vykopali ze stanu, vyrazili jsme na výlet.

Hledat výlety v národních parcích je tady těžké. Na internetu skoro nikdy nemají mapičku a na místě jenom pokud mají nějaké větší návštěvnické centrum (taky skoro nikdy). Našli jsme ale tip na tři výhledy, celkem blízko od nás a ve správné délce procházky. Tak jsme vyrazili tam.

Počasí bylo krásné, nebe čisté a tak se nám dobře výhledovalo. Na každém výhledu byla navíc indicie ke kešce a tak se dobře i keškovalo.

K večeru jsme se ještě stavili ve městě na jeden doporučený podnik s výhlášenými koláči (tedy pie). Na to tady mapičky mají všude.

Martinka si dala jablkový s horkou čokoládou, Láďa houbovy s hovězím masem, také s horkou čokoládou. Ač to Martinka zvěstovala, průjem z toho nebyl.

Večer jsme v kempu opět pozdravili staré známé Wombaty a dva nám dělali společnost při vaření večeře. Jeden byl tak přátelský, že se pokusil ochutnat náš vařič a pomazlit nás ve stanu. Ačkoliv by si Martinka Wombata do stanu vzala, od vařiče ho radši odehnala aby si neublížil.

Pondělí 28. května

Tentokrát jsme se na ráno připravili a všechno k snídaní jsme si nechystali do stanu. Bylo tedy potřeba vystrčit jenom pár prstíků, abychom uvařili teplý čaj. Ač jsme ale vylézání odkládali, slučníko odkládalo vytrvaleji a tak jsme nakonec sbalili mokrý stan a vyrazili do Nelson Bay, cca 400km severně.

Protože jenom s malou zajížďkou to je do Jervis Bay, velice populárního místa na sledování velryb, zastavili jsme tam. Našli jsme doporučované místo u majáku, nicméně po příjezdu jsme zjistili, že je dnes zavřeno. Ukázalo se, že celý poloostrov je jakási střelnice/cvičební prostor a dnes není veřejnosti přístupný.

Jeli jsme tedy jinam, ale také příliš nepochodili. Tentokrát nebylo místečko s dobrým výhledem. Dojeli jsme tedy do samotného centra Jervis Bay, udělali rychlý nákup a na pěkné vyhlídce poobědvali. Bohužel, velryby jsme neviděli a ty teď vedou tak, že už to ani neumíme spočítat.

Protože už bylo hodně hodin a další noc bydlíme u někoho doma, vyrazili jsme již rovnou do Nelson Bay. Cesta je to dlouhá, ale Sydney jsme trošku objeli a příliš se nezasekli. Do cíle přijíždíme okolo sedmi večer a vyrážíme hledat do města nějakou restauraci. Je to těžké, většína obchodů a restaurací zavírá v 17 večer; jsme tady totiž mimo sezónu. Nakonec jsme zapluli do místní zaplivané čínské restaurace (jak jinak) a objednali si jídlo. Martinka byla překvapená, jak smažené můžou být smažené nudle, ale požít se to dalo a drahé to také nebylo.

Úterý 29. května

Naplánovaný byl pracovní den. Ráno jsme trochu popracovali, užili na internetu co bylo potřeba a začali řešit oběd. Protože bylo krásně a byla by velká škoda toho nevyužít, zabalili jsme notebooky a vyrazili pokračovat někam do parku. Po cestě jsme se zastavili nakoupit na oběd, do očí nám padly klokaní hamburgery. S nákupem jsme se přesunuli do nedalekého parku, kde jsou veřejné grily a pěkné posezení.

Když nadešel čas oběd, tak jsme zaktivovali gril (už jsme psali jak jsou veřejné elektrické grily všude a zdarma a naprosto super?), udělali si pár klokaních burgerů a pustili se do jídla. Odehnal jsem jednoho ledňáčka (Kookaburru) a nic si z toho nedělal. Nicméně za chvíli, v momentu naší nepozornosti, se potvora vrátil, Martinku pomlátil křídlama po obličeji a z hamburgeru jí sebral maso. Potvora jedna!

Když jsme se už balili pryč, snažil se také ukrást pecky od melounu, který jsme měli na svačinku. Né že bychom stáli o pecky, ale dělal bordel. Láďa ho odehnal, ale to mu nestačilo a za chvíli se na ně sápal zase. Tantokrát neměl takové štěstí a dostal facku, že odlétal ve spirálovité trajektorii. Alespoň byl snědený hamburger pomstěn!