Gold Coast

Středa 30. května

Jako vždy, začali jsme den vyhrábáváním z postele a balením, jak jinak. Kousek od Nelson Bay je Lemon Tree Passage, údajně obsahující netriviální populaci koal. Vydali jsme se tedy nejdříve tam, nějaké pohledat. Třeba se už nebudou tolik schovávat, když jsme je už viděli. Schovávaly.

Když jsme se už chystali pryč, zastavili jsme se na posledním místě cestou z města a hle co tam nebylo, návštěvnické středisko. Před střediskem seděly starší dámy a zaobíraly se svojí řemeslnou skupinou (pletly věci z korálků), uvnitř nám radostně místní důchodce-správce sdělil, kde byly ten den pozorovány koaly. Také nám sdělil, co dělají koaly když prší a fouká: vylezou na strom s více listy. Tím jsme definitivně vyvrátili hypotézu, že je vítr shodí ze stromů. Ale kde tedy jsou?

Nastavili jsme tedy souřadnice očekávaného místa koaly do GPSky a Martinka vystřelila, jako pro kešku. Na místě jsme ale hledali marně a marně. Na druhém místě také marně, ale tam nám začalo svítat. Na jednom stromě visel hnědý chuchvalec nějakého parazita, zdálky vypadající jako koala. Že by se někdo spletl? Prý to hlásili nějací návštěvníci. Ach. Tak pro tento den také žádné koaly.

Protože jsme se zdrželi až až, vyrazili jsme na cestu a frčeli až do Port Macquarie. Všude se o tom městě píše v průvodcích, ale zas tak zvláštní to není. Mají tam pěkný záliv a pomalované kameny na vlnolamu. Moc víc jsme toho neviděli, protože jsme dorazili tak akorát na pár fotek západu slunce.

Inu nakoupili jsme a vyrazili na kemp. Tuto noc máme na kempu u nějaké farmy, zabookovali jsme pomocí youcamp.com (hrozná stránka, nic tam nejde a nefunguje, informace tam také nejsou).

Místo je kousek od dálnice, ale sotva se z dálnice sjede, hodilo nás to na poctivou australskou nezpevněnou cestu. Po chvíli nejisté jízdy jsme však zastavili u brány, která nesla správné jméno. Za chvíli si na nás posvítila i postarší majitelka farmy a začala si stěžovat, jestli si prý myslíme, že jedeme vhod. Chvíli jsme se jí snažili vysvětlit, že máme rezervované místo v kempu, zatímco ona se nám snažila vysvětlit, že jsme měli přijet dřív, protože ona už je v županu a všichni ostatní už spí a my je teď budeme obtěžovat. Bylo 8 hodin večer! Chvíli to vypadalo, že nás nikam nepustí, ale když jsme nabídli, že půjdeme teda jinam, tak uvolila a pustila (asi tušila, že bychom to zakempovali v nejbližší zatáčce a počůrali jim tam plot). Mají tam všude svah, ale čistý záchod, pitnou vodu, sprchu (tu jsme neměli chuť zkoušet) a škopek na umývání nádobí.

K večeři jsme zopakovali úspěšné jídlo do ešusu: krevety. Tentokrát s indickou “butter chicken” omáčkou.

Čtvrtek 31. května

Ráno jsme vstali tak pozdě, že už jsme majitelku farmy nepotkali. Vypustili jsme se tedy ven a jeli dál. Pro tento den je v plánu poflakovat se v národním parku Nymboi-Binderay a večer pozorovat ptakopysky v kempovišti “Platypus Flat”. Vjeli jsme do parku a kochali se pěkně zachovalým pralesem. Cesta byla klikatá, ale pěkné. Až do chvíle, kdy tomu tak nebylo. Asi tak 20km před naším cílem se cesta změnila v nezpevněnou (ale nikoliv neudržovanou cestu). Tak jsme jeli pomalu, o to víc jsme se kochali. Na pár místech jsme zastavili, tu na kešku, tam na zbytek staré těžařské tramvaje (viděli jsme pár hřebů!).

Večer jsme dorazili do krásného kempu uprostřed ničeho. Signál tam není, záchody jsou kompostovací (ale pěkné a nesmrdí), voda tam netekla. Ale elektrický gril k veřejnému použití tam byl! Postavili jsme tedy stan kousek od řeky, sedli si na kameny a pozorovali, zda nevidíme ptakopyska. Neviděli. Když jsme začali vařit večeři, zahlédl Láďa něco si pohrávat v řece. Velice brzy se to ale vyplašilo nějakým ptákem a už neobjevilo. Tak buď to byl ptakopysk, nebo nějaký pták-potapěč; to se už nedozvíme. Pysk ani bobří ocásek jsme ale neviděli, tak zatím ptakopyskové vyhrávají 1:0.

Když se pořádně setmělo, alespoň jsme vyrušili pár malých klokánků a další vačici. Potom jsme rychle zalezli do stanu, nýbrž byla pěkná kosa.

Pátek 1. června

V noci byla zima. Ale pořádná. Na Australské poměry. Ale naše spacáky už také nejsou to co bývaly, tak nás blízko k nule pořádně prochladilo. Ráno auto ukazovalo 6 stupňů a ačkoliv v této teplotě je již rtuť z baňky venku, neuspokojilo nás to.

Chvíli trvalo, než jsme se z parku zase vymotali. Dalších 15km po nezpevněné cestě, zadarmo jsme tentokrát dostali pořádný krpál a jeden brod. Ani to ale naše malé autíčko nezastavilo a tak jsme chvíli na to frčeli parkem na sever.

Po cestě jsme si uvědomili, že ač náš plán zahrnuje dojet do Brisbane, po cestě je ještě slavný Byron Bay, který bychom asi neměli minout. Naštěstí se jelo rychle a kousek po poledni jsme tam byli. Našli jsme parkování a vyrazili v krásném slunečném počasí na vycházku k místnímu majáku. Výhledy jsou tady samozřejmě pěkné, v majáku je také k nahlédnutí malé muzeum s pár majákovýma specialitkama. Cestou zpátky jsme si ulovili nejvýchodnější kešku v kontinentální Austrálii a konečně se pořádně pokoupali v Pacifiku (Láďa celý, Martinka až po kolena). Ač je tady podzim či skoro už zima, sluníčko pořád umí zahřát a voda je na koupání tak akorát.

V Byron Bay jsme si ještě prošli město a místní Hippie kulturu, včetně duhového obchodu s hippie oblečením. Když jsme se nabažili, vyrazili jsme směrem na Brisbane.

Ubytování jsme měli opět u někoho doma. Našli jsme snadno a ještě než jsme zaklepali, vítal nás majitel u dveří. Je velice výřečný, všechno nám ukázal, dal tipy kam zajít na večeři a co navštívit v Brisbane. Parádní ubytování!