Sunshine Coast

Pondělí 4. června

Protože máme dovolenou, budeme se dneska flákat. Po snídani jsme si sbalili pár věcí a vyrazili na pláž. Není zrovna 30 stupňů jako v čechách, ale to nás nezastavilo. Po chvíli chůze jsme se vyskytli na pláži, kde dokonce plavčíci střeží životy. Převlékli jsme se tedy do plavek a hurá do vody. Nebyla ani tak studená jak jsme čekali a brzy i Martinka plavala v pacifických vlnách. Doteď si stěžuje, že jí spláchla vlna, takže pak měla všude sůl, potom vylezla a měla všude písek, potom se spálila na sluníčku a jako bonus jí naskočila vyrážka. Martinka má na dva roky u moře vystaráno.

Když jsme se pokoupali, přesunul se náš tábor k nedalekému grilu. A protože jsme v Austrálii, dali jsme si klokaní klobásky s australskou horčicí. Dobrota.

Odpoledne jsme pokračovali v koupání a poflakování a na večeři si udělali kari s rýží. Bohužel jsme nesehnali vhodný kus klokana a tak bylo pouze hovězí.

Úterý 5. června

Ráno jsme vyrazili na Noosa Heads. Na doporučení z infocentra jsme to vzali mírnou zajížďkou. Zastavili jsme se v Maleny na vyhlídku do Glasshouse Mountains a na krátkou procházku deštným pralesem (jiné pralesy tady asi nemají). Krátkou procházku jsme také udělali u Kondalilla Falls. Tentokrát vodopády nezklamaly a opravdu tam byly a padaly.

Okolo poledne jsme dorazili do Noosa Heads. Je tam spoustu pláží, vyhlídek a pěší trasa okolo národního parku (je velký asi tak jako Stromovka). Na procházku jsme si sbalili oběd a šli. Kupodivu tam bylo docela dost lidí, a to i slunících se na plážích. Samozřejmě v moři bylo spoustu surfařů, někteří předváděli husarské kousky třeba i s pádlem. Oblíbené vyhlídky se jmenují Boiling Pot a Hell’s Gates (na Devil’s Kitchen jsme nedošli). Na nejzažším výčnělku se opravdu rozevřely brány pekla v podobě pořádného fičáku, před kterým jsme zaveleli ústup.

Cestou zpátky nám Martinka našla pěkné místečko na skalách, kde jsme si dali oběd. Než jsme vůbec usedli a stačili se rozkoukat, z moře před námi vyskočila velryba. Zanechali jsme tedy příprav k obědu a chvíli pozorovali, jak si tam hraje, skáče a frká. Udělali jsme pár fotek a pokračovali v pozorování během oběda. A to už jsme na velryby přestali věřit!

Po procházce na pobřeží jsme si ještě dali zmrzlinu ve městě a vyrazili do dalšího místa, Hervey Bay. Tam jsme dorazili zoufale za tmy a pokusili se najít něco k jídlu. V Hotelu měli letáky místních restaurací. Vybrali jsme si jednu ze tří indických (asi Indie frčí) a vyrazili. Do restaurace jsme přišli chvíli po sedmé a byli jsme tam po celou dobu jediní. Nicméně nám uvařili a bylo to výborné.

Středa 6. června

Hervey Bay je proslavené pozorováním velryb, které se zde často stavují odpočinout během své migrace z jihu na sever či obráceně. My jsme však měli již splněno z minulého dne a tak jsme si našli kešku na pobřeží, vyzkoušeli místní plážovou posilovnu (dobrá, ale né tolik jako v Nelson Bay) a vyrazili vstříc dalšímu dobrodržuství.

Vedle Hervey Bay je totiž národní park Great Sandy a Fraser Island, prý největší písečný ostrov na světě. Výlety na něj se dají koupit (jsou drahé), nebo člověk musí mít terénní auto (naše Corolla to teda není). Jeli jsme se ale alespoň podívat do pevninské části Cooloola. Po cestě jsme potkali divokého psa Dinga (ale bohužel z auta nezvládli vyfotit) a zaparkovali v Rainbow Beach. Ačkoliv název napovídá, že to bude hodně hippie, není. Zato tady mají pořádnou písečnou dunu, kterou vítr valí rychlostí zhruba 1m za rok a postupně žere, co potká.

Když jsme se nabažili duny, nakoukli jsme ještě na Inskip point. Je tam spostu kempů a pěkným výhledem na Fraser Island. Stačili jsme však nakouknout na pláž, vyfotit trajekt a už nás vyháněl značně vydatný liják. Zalezli jsme tedy do auta a zahájilí ústup na dašlí noc. Tentokrát kemp Peach Trees, uprostřed ničeho ve státním lese Jimna.

Po asi dvou hodinkách GPSka ukázala poslední odbočku a 40km. Co by ale čert nechtěl, cesta záhy přestala být asfaltovaná a 40km po nezpevněné cestě se nám určitě nechtělo. Rychlý pohled odhalil, že nám GPSka našla místo super cesty z jihu nějakou polňačku z východu a protáhla nás asi hodinou kotěhulek, abychom se tam dostali. Inu, důvěřuj ale prověřuj. Dojeli jsme tedy do nejbližšího města, nabrali benzín do rezervy, abychom mohli ještě bloudit, a vydali se na tu jižní cestu, podstatně dále (ale po cestě na další den).

I přes bloudění jsme dorazili něco po osmé a usídlili se v krásném a prázdném kempu (celkem tam byl ještě jeden karavan a jeden stan, na druhém konci kempu). Škoda jenom, že inzerovaný internet na místě se nám nepodařilo najít, stejnětak jako signál na mobil. Hold uprostřed hor si člověk nemůže moc vymýšlet.