Outback

Čtvrtek 7. června

Noc byla teplá a tak jsme se dobře vyspali. Když jsme vystrčili nos ze stanu, přivítali nás stálí obyvatelé kempu. Klokaní rodinka včetně mladých ve vaku. Chvíli jsme je pozorovali, jak se nechají nosit, trčí jim hlavy a protože jsou už dost velcí, tak i ocasy a nohy. Učinili jsme několik pokusů o pohlazení klokana, ale vždy váhali a nakonec raději poposkočili o pár metrů dál.

Protože nás čeká asi 5km po nezpevněné cestě a začíná pršet, raději necháváme klokany klidně se pást a vyrážíme na cestu. Čeká nás dlouhá cesta. Po cestě jsme se zastavili ještě v Crows Nest na procházku k vodopádům a pak už frčeli do Narrabri k večernímu ubytování. 650km se za den neujede samo, takže jsme po cestě stihli jenom pozorovat postupně měnící se krajinu, kde ubývá hor a lesů a přibývá plání a skoro afrických Savan (stromů ale neubylo dost, takže v Africe nejsme).

Večer v Narrabri bydlíme v ubytovně vzniklé ze dříve luxusního hotelu. Lobby a společné prostory vypadají jako původní (tedy krásné dřevené schodiště, lustry atp, nyní však značně omšelé). Na místě není žádný personál a prý máme někomu zavolat. To se jim to řekne, když nemáme australské číslo. Naštěstí nám pomohl přátelský australan a nechal nás zavolat od něj. Za chvíli jsme bydleli v pěkně omšelém pokoji nejnižší kvality, kterou měli (chybělo umyvadlo, ze kterého zbyla jenom okachličkovaná zeď).

Pátek 8. června

Ráno nás mile překvapilo, že se naproti schodům otevřela velká místnost s kanceláří pana domácího s jídelnou se snídaní. V nabídce byly toasty, džemy, cereálie a čaj. Hodně jsme toho snědli a během snídaně se mírně socializovali. Místním domorodcům už bylo o poznání hůře rozumět, kvůli kombinaci rychlé mluvy a silného přízvuku. Pořád se to ale ještě dalo.

Po snídani vyrážíme do národního parku Mount Kaputar. Prvně krátkou zajíždku (asi 70km tam a zpět) do severní části, kde je krásná uřezaná skála (“Sawn Rock”). Rychlá procházka ke skále a nic moc jiného tady už není, a tak se přesouváme do hlavní části parku. Chvíli jsme tady provozovali americkou turistiku – vyhlídky jsou skoro na stáhnuté okénko auta, ale my jsme přecejen vystrčili nosy. Na vrch nejvyšší hory Mount Kaputar se samozřejmě dojede autem a povyskáče pár schodků. Využili jsme toho a dali si na vršku oběd. Odpoledne si dáváme krátkou procházku po dalších vyhlídkách, je to sice jenom 8km ale z kopečka do kopečka a tak nám to chvílí zabralo.

Po cestě zpátky k autu jsme ještě rozlouskli tajemný oříšek, který Martinka našla u informací parku. Identifikovali jsme ho jako Makadamový a úspěšně snedli bez negativních následků. Než jsme vyjeli z hor, chytla nás tma a tak další zastávka byla až v Coonabarabran, něco málo přes 100km cesty. Tentokrát jsme ubytování v hotelu “The Imperial Hotel”.

Místo vypadá výrazně luxusněji, v přízemí mají restauraci a není zrovna levná. Kde se ubytovat ale není jasné. Nakonec nás poslali na hlavní bar, kde se nás ujala mladá servírka. Tvářila se však, jako kdyby nevěděla že poskytují ubytování. Poté si ale našla knihu a potrhaný cár papíru s ceníkem. Chvíli jsme ji museli přemlouvat, že jsme si zarezervovali levněji, než na jejím cáru, ale nakonec přišla nějaká nadřízená a řekla, že máme zaplatit tolik, kolik jsme rezervovali (to jsme ukázali na mobilu, protože vůbec netušili, že se na to někde můžou podívat sami). Pokoj moc imperiální nebyl a ve společných prostorch se potulovali divnolidi, ale spalo se nám dobře.

Sobota 9. června

V Coonabarabranu nás snídaně nečekala a tak jsme si dali z vlastních zásob a vyrazili na cestu. Dnes míříme do národního parku Warrumbungle. Po cestě tam se zastavujeme v Anglo-Austrálské observatoři sídlící na kraji Warrumbunglů. Po cestě mají model solárního systému v obstojném měřítku – kupole teleskopu je slunce a planety jsou okolo v poměrné velikosti, ty vzdálenější desítky kilometrů daleko. Když se člověk vydá nepříliš popsanou pěšinkou k observatoři okolo zavřeného návštěvnického centra, přivolá si výtah a dojede do posledního patra, vyskytne se v návštěvnickém prostoru s infotabulemi a vyhlídkou (bohužel zasklenou) na teleskop z blízka. Kdyby nám místní neporadili, že tam máme jít, asi bychom čekaly pány v černých oblecích s obušky.

Ve Warrumbunglích jsme si dali kratší procházku, cca 6km. Motivovaně jsme vyrazili a chytře si nevzali svačinu, protože tam budeme za chvíli. Nebyli. Po chvíli se procházka změnila v lehkou ferratu a Martinka po cestě málem padla hlady, chudinka. Ale nepadla a navíc na vršku byl pěkný výhled a keška od správy národního parku. Cesta dolů už se dala, i když také nebyla hned. U auta jsme si konečně dali oběd a tak tak začalo pršet. Když jsme odjížděli, byl už liják jako z konve a tak jsme se dál nezastavovali a pomalu vyrazili do pořádnéhou Outbacku, Cobaru.

Ačkoliv jsme se obávali zimy, nepodařilo se nám nikde na noc ze soboty na neděli sehnat ubytování, protože australané mají prodloužený víkend a v pondělí slaví narozeniny britské královny. Tak jsme se ubytovali na krásném místě vedle starého rezervoáru. Místo nám doporučily WikiCamps Australia a bylo parádní a hlavně jsme tam byli sami. V noci jsme si uvařili, pofotili krásně čisté hvězdné nebe (než se zatáhlo) o spokojeně spali; ani zima nám nebyla.

Neděle 10. června

Zatímco večer jsme odjížděli z hornatých a lesnatých Warrumbunglí, ráno jsme se vzbudili na červené hlíně uprostřed ničeho, s malými keři a zakrslými stromy. Spali jsme kousek od místního místa zla (alespoň podle domorodých australanů), tak jsme se na něj šli podívat. Také jsme skočili na ten starý rezervoár. Ačkoliv je zima a poslední dny hodně prší, stále je to taková malá louže zlomku velikosti než je na mapě či fotkách v průvodcích.

Od noclehu vyrážíme k místnímu návštěvnickému centru. Prošli jsme si park plný důlních strojů a zaplatili si vstup do muzea. Muzeum je pěkné a uvnitř má expozice ze života prvních horníků a chovatelů ovcí až po současné důlní činnosti, které v okolí stále probíhají. Venku mají několik zajímavých exponátů, třeba ledničku na uhlí nebo vagón pojizdné dětské nemocnice, staré automobily a mnohé další. Za bránou se poté dá jít ke starému povrchovému dolu, nyní zatopenému. Po cestě je to takové glorifikované smetiště, povauje se tady spoustu starých neutěšených strojů, některé s popiskami a většina úplně ladem. Naštěstí tady ani plevel neroste, jinak by to bylo všechno pod kopřivama.

Odpoledne jsme si dali procházku městem, ale zrovna dvakrát nás neuchvátilo. Budovy historického významu byly takové normální australské, jenom trošku více zchátralé. Pěkná byla historická benzínka a samozřejmě nádraží – na vlak bych tam ale raději nečekal, vypadá to že okolo jezdí jenom vlaky s důlními produkty.

Po procházce sedáme do auta a pokračujeme dál v cestě, tentokrát na jiho-východ, pomalu směr Sydney. Cestu začínáme u vyhlídky na jeden z dolů a pak již frčíme okolo cedule “žádná benzínka dalších 259km” směrem na jih. Benzínka tam nebyla. Lidi také ne. Ale zato jsme konečně potkali nějaká ta zvířata skákající přes cestu a pod auta. Kozy, ovečky, klokani. Vše jsme viděli zejména v živých examplářích, vyjma klokanů, kterých je okolo cest všude dost. Čím dál jsme jeli, postupně mizela červená hlína, přibývaly stromy a bujelo pastevectví.

Když jsme se přibližíli našemu cíli, West Wyalongu, přibývali dokonce i lidi. Ubytováni jsme byli v Royal Hotelu. Čekali jsme něco jako Imperial Hotel, byli jsme ale mile překvapeni. Personál věděl, že poskytují ubytování a věděl, jak nás ubytovat. Slečna nám ukázala pokoj, sprchy a řekla kde zaparkovat. Na pokoji jsme objevili vyhřívané postele a Martinka už ví, co by si přála k vánocům. Jediné negativum jsou studené sprchy a studená voda ve sprchách, to se ale přežít dá.